Martin Ševečka - má cesta k Panně Marii, růženci a Fatimě
Jak jsem Vám již psal v prvním díle, tak má cesta ke křesťanství byla a je dobrodružnou výpravou. Úctu a vztah k Matce Boží, jsem získával postupně.
Jednou nás ministranty vzal otec Prokop do svého rodného Českého Těšína. Strávili jsme u rodičů otce Prokopa několik dní. Maminka otce Prokopa nás měla jako své vlastní. Náš otec Prokop měl nějakou schůzku a tak nás městem provedla právě maminka. Večer se s námi pomodlila i růženec a pak mi trpělivě vysvětlovala, co tato modlitba znamená. Právě od této maminky jsem dostal svůj první růženec a takovou krásnou lurdskou jeskyňku, kterou jsem pak hodně dlouho měl ve svém pokoji.
To bylo mé první setkání s Matkou Boží a modlitbou růžence.
Druhé setkání bylo v naší farnosti, kde pravidelně v kostele sedával bratr Ivan, nejstarší bratr tohoto kláštera, kterého jsme si jako ministranti, vážil. Pro mě pak znamenal mnoho a jemu jsem vděčný za příklad, který mi dával.
Vždy seděl v lavici a držel v ruce svůj růženec a modlil se ho celé odpoledne. Měl velký synovský vztah k Matce Boží. Po smrti bratra Ivánka, jsem pak tento růženec dostal. Byla a je to největší památka na tohoto bratra, které ho považuji za světce. Neboť si troufám říci, že žil a umíral smířen s Bohem a žil svatým životem.
Třetí důležitou událostí bylo a je setkání s ženou, která mě vytáhla z nejhoršího v mém životě. Žena, která velice miluje Matku Boží a vždy mě povzbuzovala, abych se obracel k Matce Boží a modlil se růženec. Přiznám se, že v tomto období byli dny, kdy jsem se ho tak často nemodlil. Občas desátek, ale byli i dny kdy jsem na něj ani nesáhl.
V tomto období mě tato žena vzala na pouť do Koclířova. Přišel jsem do kostela, kde byla socha, Panny Marie, která mě zaujala svou krásou, ale i smutkem v očích. Socha, od které jsem nemohl odtrhnout oči. Socha, u které jsem věděl, že je to má Matka, která na mě hledí s láskou
Otec Pavel Dokládal v přednášce hovořil o Fatimě, tato přednáška mě hodně zasáhla. Na tomto místě jsem si koupil svou první knihu o tomto místě. Tuto knihu jsem přečetl na jeden dech. Zamiloval jsem si tuto krásnou paní a děti, které mě svou statečností a lákou přesvědčili, že v Portugalské Fatimě se událo něco, co mě v klidu nenechává.
Před sochou Matky Boží jsem v Koclířově klečel hodně dlouho. Předkládal jsem mamince všechno, co sem měl ve svém srdci. Nejvíce jsem, ale hleděl do jejích očí, které na mně hledí s láskou, ale i smutkem.
13 května roku 1917 Panna Maria řekla: „Modlete se každý den růženec…“ Věděl jsem, že ten krásný obličej, této paní mě zve k této modlitbě. Věděl jsem, že smutek v očích má i z mého zraňování, které páchám svými hříchy.
Bohužel byli dny, kdy jsem nevytrval ve svém předsevzetí se růženec modlit.
Když jsem byl v klášteře, tak jsem se pravidelně, každé pondělí růženec v kostele modlil s babičkami právě růženec.
Pak přišla má první pouť do Fatimy.
Když jsem na toto místo přijel, věděl jsem, že jsem přijel domů. Přišel sem do kaple zjevení a bylo to setkání Matky, ze synem. Při této pouti my jedna poutnice vyprávěla o zvyku, pokání, kdy poutnici po kolenou přicházeli k místu zjevení a modlili se růženec.
To mě tak zaujalo, že jsem to chtěl projít také… Troufl jsem si jít do kaple a tam se po kolenou růženec pomodlil. Měl jsem v očích slzy a brečel sem jak malý kluk. Ta to událost, byla asi největší, kterou jsem při této pouti zažil.
Do Fatimy sem jel ještě několikrát, vždy se mi nechtělo zpět, neboť sem měl pocit, že odcházím od někoho kdo mě má rád, kdo mě vede za ruku a vede za svým synem.
Poslední událostí, která mě ještě více přikovala k Matce Boží, růženci a k Fatimě, bylo přijetí do Fatimského Apoštolátu. Stalo se to 13. srpna v Koclířově. Nastal čas, kdy jsem se rozhodl do apoštolátu vstoupit.
Fatimu jsem miloval a miluju, růženec jsem se modlil pravidelně, když jsem neměl čas, tak jsem věděl, že mi něco chybí. Věděl jsem, že tato krásná modlitba má svůj smysl, že se jí mám modlit.
Apoštolát Fatimy jsem věděl, že má smysl, neboť se s tímto společenstvím, které je po celém světě modlím a mohu naplňovat heslo: Orbis unus orans - Modlitba sjednocuje svět. Ano, je to společenství lidí, které se snaží šířit poselství Fatimy.
Od toho dne mého za svěcení se snažím pravidelně jezdit do Koclířova. Když nemohu být pravidelně ve Fatimě, tak alespoň v Koclířově, vždy 13. srpna obnovuji své zasvěcení Matce Boží.
Proč miluji Matku Boží? Proč miluji růženec, o kterém jsem psal zde? Proč miluji Fatimu?
Matka Boží na svatbě v Káni řekla: „ Udělejte všechno, co Vám řekne“ Rada, kterou nám tato Maminka říká má stále svou hloubku. Není to rada, kterou řekla před 2 000 lety, ale radí nám to stále. Udělejte vše, co Vám můj Syn řekne.
Matka Boží nikdy neukazovala sama na sebe, ale vždy na svého Syna. Jako dobrá Matka nás bere za ruku a vede nás k svému Synu, který je Cesta, Pravda a Život.
Matka Boží nám dává lék, který nám má pomoci v boji proti zlu, pokušení atd. Tím lékem je právě modlitba růžence. Je to silná, úžasná modlitba, která svou jednoduchostí a prostotou může pokoušet k pohrdání: „ proč se mám modlit tuto modlitbu, která je nudná?“
Ve všech zjevení Panny Marie vybízí k modlitbě růžence. Ve Fatimě při každém zjevení vždy připomínala: „ Modlete se každý den růženec.“
To jsou odpovědi, proč miluji Matku Boží, růženec a Fatimu.
Nikdy nepřestanu děkovat Bohu za Matku Boží: Hle Tvá Matka! Hle tvůj Syn! Je větší dar, který nám mohl Ježíš dát?
Matka, která svého Syna miluje a přimlouvá se za nás… Chce jen jedno, abychom jí pomohli. Abychom obětovali to, co každý den děláme, jako smír za všechny hříchy, které spácháme proti neposkvrněnému srdci. Nemusíme nic vymýšlet, neboť každý den má své možnosti obětí.
Pokud máme rádi svojí maminku, tak jsme rádi za každou minutu, kdy s maminkou můžeme být. Nasloucháme jejím radám a hlavně vím, že nás má ráda. Proto nás vybízí, abychom se růženec modlili, neboť ráda naslouchá našemu breptání a je ráda, že spolu s ní rozjímáme, o životě jejího Syna a o životě jejím.
To je má cesta k Matce Boží… Snad vás přesvědčila, že Matka Boží není cíl, ale prostředek, který nám pomáhá Ježíše poznávat.
Není dne, abych jí nesvěřoval svůj život, není dne, abych jejímu neposkvrněnému srdci nesvěřoval a nezasvěcoval každého, koho mi její Syn svěřil… Není dne, abych po tom obyčejném řetízku nešáhl a nerozjímal spolu s Matkou Boží.
Nebojte se a svěřujte se Nebeské Mamince. To vám všem přeji a doufám, že moje malé svědectví o cestě za Matkou Boží Vás povzbudilo, že se nebudete bát po růženci sáhnout.
Fr. Martin Tomáš Ševeček O.S.B.
Pokud by vás zajímalo více článku od autora tohoto svědectví, tak můžete navštívit stránku www.martinosb.eu